Keňa má dostatek zdrojů, aby si dokázala poradit bez rozvojové pomoci

21.06.2019

Přináším slíbený rozhovor s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný. Jak se mu líbilo v Čechách a co se stalo jeho nejoblíbenějším jídlem? Co by na svém životě změnil? Dokáží si Keňani pomoct sami bez rozvojové pomoci? To vše a mnoho dalšího se dočtete v následujících řádcích.

Jaký byl tvůj první dojem z Čech?

Byla to pro mě velká změna. Jsem zvyklý vidět černé lidi a tady jich moc není. V ČR se lidé moc nezdraví jako v Keni, ale jsou milí a pohostinní a byl jsem s nimi rád.

Co tě v ČR nejvíc zaujalo?

Na první místě to byly zámky a hrady, potom pizza, kterou jsem měl podruhé v životě, ale i česká kuchyně byla velmi chutná. Zamiloval jsem si bramboráky. Líbí se mi, jak je tu organizovaná doprava, silnice jsou dobře značené, jsem nadšený z autobusů a tramvají, je jich tu tolik. Je skvělé, jak všechno jezdí načas (poznámka autorky: vlakem jsme spolu nejeli). Také máte krásnou přírodu a krápníkové jeskyně. Ale máte tu moc velkou zimu.

Jak se ti líbila beseda na knižním veletrhu and dodatečný křest knihy Nezlomný?

Bylo to super, úžasné, skvělé, překonalo to veškerá má očekávání. Reakce llidí byly velmi pozitivní a líbil se mi způsob, jak mě lidé v Česku přijali. Přijali mě jako svou rodinu, byli velmi emocionální. Jejich reakce mě motivovaly v tom, co dělám a jak pracuji s komunitou. Určitě s tím budu pokračovat.

Jak si připadáš jako celebrita? Podepsal jsi spoustu knih...

Myslím si, že jsem teď známější v ČR než v Keni. Nezajímají mě peníze a ani nemám potřebu být známý. Pro mě je důležité, aby si lidé přečetli knihu, protože vím, že potom změní názor nejen na děti ulice, ale může jim to pomoci změnit i vlastní život. Podle reakcí čtenářů jsem si jistý, že nikdo, kdo přečte tuto knihu, nezůstane stejný. Cítím, že tady mám velmi milující rodinu.

Co tě v ČR nejvíc překvapilo?

Obrovský dort, který jsem dostal jako překvapení na křtu. Nikdy jsem nic tak velikého neviděl a nejdřív jsem si myslel, že je to obrovská kniha, ne dort. A byl velmi těžký. I ostatní lidé, kteří přišli na autogramiádu, byli velmi překvapení.

Jaké místo se ti v Česku nejvíc líbilo?

Nemůžu se rozhodnout, všechna místa byla hezká. Ale nejvíc se mi asi líbilo v Mníšku pod Brdy, kde jsem bydlel u Hanky Hindrákové. Je tam pěkný malý zámek, líbila se mi mateřská školka 9. května, kde mě milá paní ředitelka provedla a vše mi ukázala, děti v ní byly úžasné a také se mi líbili sousedi pan a paní Neumannovi, kteří se ke mně chovali naprosto úžasně.

Je něco, co se ti tu nelíbilo?

Jedině chladné počasí (v Keni teď máme sice období dešťů, ale je tam 35 stupňů) a také jazyková bariéra. Moc lidí nemluvilo anglicky, takže jsem potřeboval překládat. Rád bych rozuměl česky. Pokusím se z češtiny naučit trochu víc.

A co si pamatuješ z češtiny?

Pamatuji si "dobrý den, "jak se máte", "děkuju", "prosím", "jmenuju se Joseph" a "Mníšek pod Brdy".

Jaké to je dostat se z keňské ulice až do Čech?

V mém životě je to obrovský krok, je to nepředstavitelné, vůbec to nedokážu popsat. Pro mě je to jako film, jako sen, opravdu to nedokážu vysvětlit.

Kdybys mohl něco změnit ve svém životě, co by to bylo?

Cokoliv se mi stalo v minulosti, to se prostě stalo a už je to pryč. Dostal jsem šanci být zase člověkem a změnil jsem se. Jediné, co bych změnil, by bylo, abych mohl pomoct ještě dalším dětem ulice než těm 110, o které se starám v centru Global Hope. Na svém životě bych nic nezměnil, protože kdybych si neprošel zkušeností života na ulici, nikdy bych nemohl pomáhat dětem ulice. Nelituji toho, protože jsem jeden z nich, vím, čím si procházejí a velmi dobře rozumím tomu, co prožívají.

Jaké máš sny?

Pomoci dětem z ulice znovu najít Boha a dát jim naději, vzdělávat je, aby se z nich stali zodpovědní lidé, kteří budou schopní změnit své životy a životy dalších lidí, aby se zlepšila situace nejen v naší zemi, ale i na celém světě.

Co říkáš na reakce českých čtenářů, kteří četli tvůj příběh?

Bylo to velmi dojemné a emocionální. A jsem moc rád, že čeští čtenáři chtějí vědět víc o životě na ulici v Keni.

Co bys poradil lidem, kteří žijí v beznaději?

Řekl bych jim, každý neúspěch, každé zklamání a beznaděj jim pomůže k vnitřnímu růstu. A také to, že nic netrvá věčně. Hodně záleží, jak se k tomu postaví. Pokud věří v pozitivní změnu, po nějaké době se jim podaří změnit život. Pokud budou myslet negativně, bude to ještě horší. Vždycky a ve všem existuje naděje.

Jsou si Keňani schopní pomoct sami? Nebo musí být závislí na rozvojové pomoci?

Myslím si, že jsme schopní si pomoct sami, protože máme dostatek zdrojů. Keňa je bohatá země, máme peníze z daní, cestovní ruch i zemědělství. Je to ale těžké, protože vláda se o lidi a o zemi nestará. Politici stále něco slibují, ale nic nesplní, lžou, máme velkou míru korupce. Kdyby naše vláda fungovala, neměli bychom tolik chudých lidí. Všechny zdroje jsou využívané jen malou skupinou bohatých lidí. Pokud se rozvojová pomoc pošle přímo vládě, k chudým lidem se nikdy nedostane. Je tam obrovská propast mezi chudými a bohatými. Pokud chce někdo někoho podpořit, je dobré podpořit nějaký malý projekt, ale v globálu to nic nezmění. Ale víc se bojím o vládě mluvit, mohl bych z toho mít problémy.

Děkuji Josephovi za rozhovor a přeji mu hodně vytrvalosti a úspěchů v jeho úžasné životní cestě.