Keňa, můj druhý domov

14.12.2017

               

Afrika není pouze synonymem slov, jako jsou "chudoba", "hladomor", "nemoci" či "ničení životního prostředí". Pro mnoho lidí, kteří ji navštívili, se stala inspirací. Stejně tak i pro mě.

Nekonečné modré africké nebe a zlatohnědé savany plné divoké zvěře. Deštné pralesy, poušť a bílé písečné pláže omývané Indickým oceánem. Svěží zelené čajovníkové a kávové plantáže. Hora Mt. Keňa tyčící se k nebi, na jejímž zasněženém vrcholu sídlí prý bůh Ngai. Rytmus afrických bubnů a přátelští čokoládoví lidé s upřímným úsměvem. Země plná slunce. Země bez stresu a bez existence času. Představuji vám subsaharskou Keňu.

Před téměř deseti lety jsem se do této nádherné země zamilovala a od té doby se tam stále vracím. Neuplyne ani jediný den, abych si nevzpomněla na Keňu, kterou považuji za svůj druhý domov.

Vstřícnost místních lidí

Jeden z mých dobrých přátel Gardwell mě pozval v sobotu na oběd k sobě domů, do nairobské chudinské čtvrti Dandora. Chtěl mě představit rodině a ukázat mi víc místo, kde žije. Připadala jsem si hloupě, že mě zve na oběd člověk bydlící v plechovém domku, ale kdybych ho odmítla, urazil by se. Jeho rodina mě srdečně uvítala a všichni se vyptávali na moji rodnou zemi. Řeč se samozřejmě stočila i na fotbal a jména jako Rosický nebo Čech. A pak začala Gardwellova matka se sestrou nosit oběd... zelenina sukuma wiki, rajčatový salát s chilli, pečené kuřecí stehno, placky chapati, rýže a nakonec delikátní salát z tropického ovoce. Bylo mi jasné, že týden skoro nejedli, aby mi mohli dopřát takovou hostinu, a že následující týden pro ně bude vypadat podobně. Odmítnout jsem nemohla, a tak jsem si společně s nimi pochutnala na výtečném jídle a byla vděčná za jejich vstřícnost.

Neexistence času

"Sejdeme se v deset, ano?" Přesně tak jsem se domluvila s naším koordinátorem předchozí den, ačkoliv je mi jasné, že v deset hodin určitě nedorazí. Nemělo smysl kontrolovat hodinky. "To víš, tady čas neexistuje," řekl mi, když přišel se širokým úsměvem v půl dvanácté. Po dvou dnech pobytu v Keni jsem také přeladila na místní čas a chodila jsem všude tak, jak jsem to stíhala. Většinou mi to nikdo neměl za zlé.

Ani místní městská veřejná doprava -  matatu - nefunguje s jízdním řádem. Dodávka prostě neodjede, dokud se nenaplní. Nemá smysl někam pospíchat.

Nadšené děti a úcta ke starým lidem

V Keni jsem měla příležitost několikrát navštívit školy v chudinských čtvrtích. Fascinovaly mě nadšené děti toužící po vzdělání a těšící se každý den do školy. Věděly, že ne každé dítě má to štěstí chodit v Keni do školy, a vážily si tak každého dne, kdy se mohly vzdělávat.

Moc se mi líbí i přístup Keňanů ke starým lidem. Neodkládají je jako použité zboží kamsi stranou a nečekají, až se odeberou na onen svět, aby zdědili jejich majetek, ale chodí si k nim pro rady. Cítí k nim velkou úctu a váží si jich. Staří lidé jsou synonymem moudrosti a mají v rodině hlavní slovo.

Umění být šťastný

Včerejšek? Zítřek? O to tu přece nejde. Keňané žijí pouze dneškem a nezaobírají se minulostí ani budoucností. Na rozdíl od nás jim přítomnost neprotéká mezi prsty. Neobklopují se materiálními statky a nehledají v tom štěstí. Ke štěstí jim stačí prožitek přítomnosti, rádio s hudbou v chudém plechovém domku a víra v Boha. Když jsem procházela největší chudinskou čtvrtí v Nairobi - Kiberou a míjela rozjasněné obličeje kolemjdoucích lidí, vzpomněla jsem si na nedávnou cestu metrem v Praze a na mračící se lidi, kterým se v očích zračila nespokojenost. Materiální zajištění bohužel není vše a lidé nakonec zjistí, že štěstí jim nepřineslo.

Nemůžu se dočkat, až zase bude moje letadlo kroužit nad Keňou a připravovat se na přistání. Až se zase nadechnu vzduchu plného slunce a vkročím na červenou africkou půdu. Až jednou budu moc svému dítěti ukázat tento čarokrásný svět.