Buvoli, bouřka a výstup na kráter Mt. Longonot

Do národního parku Mt. Longonot nás vezl můj kamarád Henry, který přijel dokonce o deset minut dřív, než jsme se domluvili. To je u Keňana skutečně velmi neobvyklé. Z Nairobi jsme se dostali vcelku bez problémů a cestou jsme zastavili na vyhlídce na údolí Rift Valley. Bylo to úchvatné.

Zanedlouho jsme přijeli do kikujského města Mai Mahiu, kde kvete zejména prostituce. Náš masajský průvodce Reuben dorazil pět minut po nás. Popojeli jsme ještě deset kilometrů k bráně do národního parku Mt. Longonot, kde jsme zaparkovali a vyrazili pěšky.

A co když potkám buvola

"Můžeme tu potkat nějaká nebezpečná zvířata?" zeptala jsem se zadýchaně Reubena, protože nasadil neuvěřitelně rychlé tempo.

"V podstatě asi jenom buvoly," odpověděl. "Ti jsou nejvíc nebezpeční, protože se jedná o hloupá zvířata, která útočí bezdůvodně."

"A co má člověk dělat v případě, že je potká?" zajímala jsem se dál a nedůvěřivě si přeměřovala hůl, kterou měl Reuben v ruce. Abych řekla pravdu, představovala jsem si, že když jdete národním parkem, kde normálně nesmíte kvůli nebezpečným zvířatům ani vylézt z auta, že bude mít průvodce s sebou alespoň pušku.

"Když je člověk uvidí včas, musí utíkat. Pokud ne, je potřeba si lehnout na zem a předstírat, že je mrtvý," pousmál se Reuben, ale mně do smíchu moc nebylo.

Představila jsem si, že předstírám, že jsem mrtvá, tep mám u toho dvě stě a doufám, že na mě buvol nešlápne, což by taky znamenalo mou smrt.

"Podívejte, zrovna tady jsou jejich čerstvé stopy," pokračoval Reuben a já jsem radši doufala, že buvoly prostě nepotkáme a kochala jsem se nádherným výhledem, který se nám pomalu začínal otvírat. Překrásné údolí Rift Valley a v dáli jezero Naivasha.

"A tady jsou stopy žiraf," ukázal Reuben pod sebe na zem. "Vidíte, tamhle jsou v dálce."

Ať se jsem se dívala, jak jsem se dívala, žádné žirafy jsem neviděla. Asi až na podesáté se mi je konečně podařilo zahlédnout. Bylo to úžasné.

Bouřka v období sucha

Také jsem si všimla, že se začíná zatahovat a okolní ticho čas od času přerušil zvuk hromu. To mě překvapilo asi ze všeho nejvíc. Byl totiž leden, období sucha, kdy prostě neprší. Chvíli po tom, co jsme dosáhli vrcholu kráteru a kochali se nádhernou přírodou, se spustil liják a kolem nás létaly blesky. Vzhledem k tomu, že jsme stáli na nejvyšším kopci v okolí, nebylo co řešit. Museli jsme dolů.

Déšť v Keni jsem zažila poprvé. A že to byl pořádný déšť. Než jsme seběhli dolů, byli jsme úplně mokří.

Veselý Henry

Dole v restauraci jsem si všimla, že Henry je nějak víc veselý. V jednom kuse telefonoval a každému, s kým mluvil, se chlubil, že vylezl na Mt. Longonot. Byla jsem ráda, že má z výletu radost, ale co mě těšilo méně, byla poloprázdná láhev vodky, která stála před ním. Zřejmě z ní upíjel celou cestu.

Normálně by mi to nevadilo, ale vzhledem k tomu, že jsme s ním do národního parku přijeli jeho autem, a že se v Keni řídí vlevo, tak mě to dost zneklidnilo. Henry sotva stál na nohách a nakonec souhlasil, že nechá řídit mého spolucestujícího Honzu.

Cesta plná adrenalinu

"Však jsem byl půl roku ve Velké Británii," uklidňoval Henryho Honza, když mu bázlivě svěřoval klíčky od svého auta.

Když jsem však viděla, jak nejistě řídil na levé straně, tak jsem se zcela neuváženě zeptala:

"A řídil jsi v Anglii auto?"

Když jsem spatřila výraz jeho obličeje, došlo mi, že jsem se radši neměla ptát. Stejně jsme neměli na výběr.

"Dobře. Tak Henrymu to neřekneme," konstatovala jsem.

S Honzou to bylo pořád bezpečnější než s opilým Henrym. To jsem si myslela ovšem jenom do chvíle, než jsme se málem srazili s protijedoucím autem při odbočování doprava.

V Mai Mahiu došly nervy i Henrymu a s větou "Neboj se, vše bude ok." si sedl za volant. A naštěstí měl pravdu. Ačkoliv nebyl zřejmě ještě úplně střízlivý, dovezl nás bezpečně do Nairobi.

A protože jsem během výletu stihla udělat s Reubenem rozhovor, tak se na něj příště můžete těšit.