Úžas z tramvaje, přebytku jídla a rýže v sáčcích

Mohl by to být hollywoodský film s happy endem, ale je to jen příběh jednoho kluka z ulice, na kterého se usmálo štěstí. A musím říct, že Joseph je opravdu nezlomný.

Joseph "Njoro" Njoroge přijel do České republiky ve čtvrtek 10. května dvouposchoďovým autobusem z Kodaně, kam přiletěl z Nairobi přes Káhiru s leteckou společností Egypt Air. Jeho centrum Global Hope Rescue and Rehabilitation Center spolupracuje s jednou neziskovou organizací z Dánska, takže pro něj tak bylo jednodušší získat víza. Přesto to trvalo několik měsíců.

Autobus měl přijet v půl deváté, takže od čtvrt na devět jsem tam netrpělivě přešlapovala. Jenže autobus v půl deváté nepřijel a nepřijel ani v devět. Kdybych si nebyla jistá, že stojím na českém autobusovém nádraží Florenc, téměř bych si myslela, že jsem v Africe, kde má všechno zpoždění a všichni chodí pozdě. Nakonec autobus přijel s devadesátiminutovým zpožděním a potom z něj vystoupil Njoro zabalený v dece s masajským vzorem. Na zádech měl menší černý batoh a ze zavazadlového prostoru vytáhl obrovský kufr, který vážil necelých třicet kilo. Osobní věci a oblečení měl sbalené v malém batohu, zatímco ve velkém lodním kufru vezl letáky, trička a další věci k propagaci jeho centra.

Když jsme se přivítali, zeptala jsem se ho:

"Spal jsi aspoň trochu?"

"Úplně jsem na to zapomněl," usmál se. "Nikdy jsem totiž neviděl takový autobus. Sedl jsem si dopředu a celou cestu se díval z okna. Byl to skvělý výhled."

Pobavilo mě to, ale nepotěšilo, protože o půl hodiny později jsme měli naplánovaný rozhovor pro Deník knihy. Zavazadla jsme nechali na Florenci v úschovně a za panem Sůvou vyrazili naštěstí na lehko. Z Florence na Náměstí Míru to nebylo daleko, ale stejně jsem si nedovedla představit, že bychom s sebou vláčeli ten kufr, kterému už se stačila rozbít kolečka, takže nebyl pojízdný.

Z rozhovoru jsem byla trochu nervózní, protože pan Sůva nemluvil anglicky a já jsem nikdy netlumočila. A ještě k tomu se jednalo o video rozhovor. Anglicky se vcelku domluvím, ale rozhodně nemohu říct, že má znalost tohoto jazyka je perfektní. Nakonec se ukázalo, že jsem se obávala zbytečně a vše proběhlo bez jakýchkoliv problémů.

Odpoledne jsme pokračovali do Mníšku pod Brdy, kde Njoro bydlel v našem bytě. Aby měl trochu soukromí, vyklidili jsme synův pokoj. Další nadšení zavládlo, když Njoro uviděl, že pojedeme kloubovým autobusem. Fascinovaně na něj zíral a říkal, že to doposud viděl jenom ve filmu.

K večeři jsem Njorovi uvařila kuřecí steak s rýží. Když jsem na stůl připravila uvařené sáčky s rýží, překvapivě se zeptal, co to je. Vysvětlili jsme mu, že se jedná o rýži a vaříme ji pouze 15 minut a on nemohl uvěřit vlastním uším. Prý to nikdy neviděl. V Keni používají jen sypanou a vaří ji minimálně 40 minut. Trochu se najedl, zapil to kolou a nic jiného nechtěl. Musím říct, že je to skutečně skromný člověk. V následujících dnech jsme několikrát zašli do restaurace na oběd a on si pokaždé vybral nejlevnější jídlo, aby mě moc nezatěžoval.

Hodně ho překvapilo, kolik je všude jídla. Například nemohl pochopit, že máme doma na stole mísu s ovocem a nikdo to nejí. Zkoušela jsem mu vysvětlit, že je to tam prostě pro to, že když na to někdo dostane chuť, tak si vezme, ale stejně to asi nepochopil. Vzhledem k tomu, že znám podmínky v Keni, tak se tomu ani nedivím.

Vzali jsme ho i k Zámeckému rybníku v Mníšku pod Brdy, kde se mu nejvíc líbilo, jak tam ryby okusovaly zbytky plovoucího chleba. Říkal, že kdyby ten rybník byl v Keni, tak už by něm nebyla ani ryba.

V Mníšku se stal místní celebritou, takže když šel se mnou ráno odvést syna do školky, paní ředitelka mu ochotně ukázala celou školku. Kromě dětí, které má moc rád, se mu nejvíc líbily maličké záchodky.

Hodně lidí se ho ptalo, jestli mu chutná pivo, ale on se alkoholu ani nedotkl. Má k tomu dost pádný důvod. Matka mu kdysi místo jídla dávala prosné pivo a on byl v pěti letech poprvé opilý. Také chce jít příkladem klukům z ulice, o které se stará v centru a snaží se jim pomoct zbavit závislosti na lepidle, alkoholu či jiných drogách. Z tohoto důvodu jsme si i na besedě a opožděném křtu knihy připili dětským šampusem.

Doma mi podepsal asi 20 výtisků Nezlomného, které jsem měla k dispozici a začali jsme domlouvat křest a propagaci anglické verze knihy The Unbreakable, která vyjde v srpnu v Keni.

Absolvovali jsme společně jednu besedu na základní škole, jednu na střední škole, jednu v domově pro seniory a jednu na knižním veletrhu. Všude z něj byli lidé nadšení a měli mnoho otázek. Největší nadšení sklidil asi u seniorek v Domově pro seniory Dřevčický park, protože když jim dovyprávěl svůj příběh, každé osobně podal ruku a objal ji. Potom mi řekl, že si všiml, že ti lidé působí dost osaměle, a že jim zřejmě chybí láska. Proto to udělal. Joseph má v sobě něco jedinečného. Něco, co vám rozjasní tvář a pronikne i do vašeho srdce. Přese všechno, co prožil a jakým peklem si prošel, má v sobě neuvěřitelně mnoho lásky, kterou rozdává všude kolem. A šíří kolem sebe nádhernou pozitivní energii.

Šest dní uteklo neuvěřitelně rychle a se synem jsme šli Njora vyprovodit na pražský Florenc, odkud pokračoval do Německa na další besedy a potom zpátky do Dánska.

Brzy si na těchto stránkách budete moci přečíst také rozhovor, který jsem sestavila z vašich otázek. A na facebook a na instagram budu ještě průběžně přidávat fotografie z jeho pobytu v ČR. Pokud byste chtěli výtisk Nezlomného podepsaný Njorem, neváhejte, už jich moc nemám.