Proč nepomáhat Africe

09.01.2018

Jedenáct let života jsem strávila pomocí Africe. Ve dvaceti dvou letech jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který si myslel, že spasí aspoň Keňu, když ne celou Afriku. Nyní, ve třiceti pěti letech však patřím téměř mezi odpůrce rozvojové pomoci. A jak se to vlastně stalo?

Má první cesta v roce 2005
Má první cesta v roce 2005

Kdybyste mi řekli, že někdy v životě budu psát takový článek, odpověděla bych, že se to nikdy nestane. Ale člověk míní, život mění. Dobrovolnictví v Africe jsem věnovala třetinu svého života a většinu volného času i peněz. Dokonce jsem později založila neziskovou organizaci Fair, která se soustřeďovala na rozvojovou spolupráci. Nebylo to vůbec nic snadného. Půl roku před plánovaným založením jsem se věnovala studiu různých zákonů, aby vše bylo tak, jak má být. Založit partnerskou neziskovou organizaci v Keni bylo ještě daleko složitější a časově náročnější. Rozvojová pomoc byla však můj život a byla jsem jí ochotná obětovat téměř všechno.

Školení keňských dobrovolníků
Školení keňských dobrovolníků

Čím více jsem však do toho pronikala, tím jsem si najednou přestávala být jistá, zda má pomoc Africe nějaký smysl. Zda je to pro ni cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Proboha, vždyť jsem ředitelka neziskové organizace specializující se na rozvojovou pomoc, tak jak mohu vůbec přemýšlet nad tím, jestli to má smysl! , prolétlo mi tehdy hlavou. Otravnou myšlenku jsem zatlačila kamsi hluboko do mozku s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevila znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.

Se spolupracovníky z partnerské neziskové organizace Fair Kenya
Se spolupracovníky z partnerské neziskové organizace Fair Kenya

Do Afriky proudí takové pomoci a mnoho zemí je stále stejně chudých, ne-li chudších. V Keni jsem potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonializace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci. Když jsem v roce 2014, kdy jsem byla prozatím v Keni naposledy, procházela slumem Kibera (jedná se o největší nairobský slum o rozloze pouhých 2,5 kilometrů čtverečných), vzpomněla jsem si na rok 2005, kdy jsem ho navštívila poprvé. Ačkoliv v něm podle statistik působí přes tři sta neziskových organizací, vypadalo to tam po devíti letech bohužel úplně stejně.

Chudinská čtvrť Kibera, Nairobi
Chudinská čtvrť Kibera, Nairobi

Nechci tím říct, že neziskové organizace nepomáhají. To ne. Nedokáží však pomoci z globálního hlediska. Pomohou několika málo lidem, ale problém Afriky to nevyřeší. A pomoc, která se do Afriky posílá vládě, se  většinou k potřebným ani nedostane. Buď ji politici rozdají svému kmenu, nebo skončí k rozprodeji na černém trhu.

Začala jsem si k tématu hledat další a další informace a narazila jsem na velmi zajímavý rozhovor s keňským ekonomem Shikwatim, který volal po zastavení rozvojové pomoci (https://www.libinst.cz/clanky-a-komentare/1945-probuh-prestante-prosim-vas-s-tou-pomoci/). A když už to říká sám Keňan, rozhodně na tom musí něco být.

Nakonec jsem došla k tomu, že pro Afriku by bylo nejlepší, kdyby se rozvojová pomoc úplně zastavila (nemám ovšem na mysli humanitární lékařskou pomoc v oblastech bez zdravotní péče). Myslím si, že to však není v zájmu západních zemí, kterým svým způsobem vyhovuje, že touto "pomocí" drží Afriku v závislosti. Jsem přesvědčená o tom, že západní země nechtějí, aby se Afrika postavila na vlastní nohy. Nikdo přece nechce, aby se stala konkurenceschopným partnerem.

Beseda o Keni
Beseda o Keni

A proto jsem se rozhodla, že já už se rozvojové pomoci účastnit nebudu. Musím říct, že to pro mě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, které jsem zvažovala celé čtyři roky. V té době jsem měla fungující neziskovou organizaci, která se soustřeďovala právě na rozvojovou pomoc. Jakmile jsem si ujasnila, že podle mého názoru pomoc Africe spíš škodí než pomáhá, odstoupila jsem z místa ředitelky. Musím říct, že znám vcelku dost lidí, kteří došli k podobnému názoru. A také to byli nejprve zapálení dobrovolníci, kteří by dali za Afriku život.

Nyní dělám besedy, kde vysvětluji, jak se z nadšeného dobrovolníka stal odpůrce rozvojové pomoci. Ano, miluji Afriku, a proto jí nechci škodit. Jsem přesvědčená o tom, že Afrika se dokáže na vlastní nohy postavit sama.  A pokud by jí západní svět chtěl opravdu pomoci, udělal by to prostřednictvím obchodu. Zjednodušil by podmínky pro africké výrobce, aby mohli dovážet své výrobky bez toho, aniž by museli překonat dvacet různých bariér (na což samozřejmě nemají finanční prostředky).

Mé romány o Keni v Keni
Mé romány o Keni v Keni

Vlastně nevím, kde jsme my Evropané vzali názor, že je potřeba naučit Afričany, jak se mají o sebe postarat. Vždyť oni to umí, když chtějí. Jako příklad bych uvedla tzv. self-help groups (svépomocné skupiny) v chudinských čtvrtích, v nichž se lidé sdružují, věnují se určité aktivitě (například výrobě šperků, mýdla, chovu slepic) a vzájemně se podporují. A takové skupiny chci podporovat i já. A to jedinou cestou, o níž si myslím, že má smysl. Obchodem. Budu od nich nakupovat šperky a prodávat je během besed a autorských čtení v České republice.

A co si o tom myslíte vy?