Můj africký příběh

Afrika mě přitahovala od raného věku. Volná, rozlehlá, tajemná, romantická, drsná, divoká, nebezpečná, nedotknutá, překrásná. Ano, taková opravdu je. Říká se, že si ji buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Já jsem postupně zvládla obojí. Nejprve jsem ji nenáviděla a teď ji považuji za svůj druhý domov.

Tehdy jsem studovala druhý ročník vysoké školy. Vedla jsem hezký život, věnovala se hodně zájmům. Závodně jsem tančila, cestovala a užívala si naplno života. Podvědomě jsem však stále po něčem toužila, ale nedokázala jsem to blíže specifikovat. Až jednou.

Procházela jsem dlouhou chodbou naší vysoké školy. Najednou mě na nástěnce upoutal oranžově zářící leták "Kurz Dobrovolníci na pomoc Africe."  U jedné pražské neziskové organizace jsem absolvovala čtyřtýdenní školení zakončené víkendovým seminářem a jako dobrovolník se zúčastnila třech cest do africké Keni.

V průběhu roku jsem se v Čechách věnovala školení potenciálních dobrovolníků a koordinovala skupinu dobrovolníků v Africe. V Keni jsem se díky setkání s Davidem Karanjou podrobně seznámila s fenoménem dětí ulice a ve spolupráci s místními dobrovolníky jsme otevřeli centrum právě pro tyto děti. Velmi mě oslovila problematika chudinských čtvrtí a migrace obyvatel z venkova do měst. Na tento popud jsem na začátku roku 2008 založila s třemi spolupracovníky vlastní neziskovou organizaci zaměřenou právě na děti ulice a problematiku migrace.

Podle mnohých lidí jsem byla naivní blázen s dobrým srdcem, který věřil, že se mu podaří něco změnit. Kapku v moři. Investovala jsem do dobrovolnictví své úspory a riskovala své zdraví. Proč? Protože mi to připadalo smysluplné. Protože jsem chtěla pomáhat. Protože jsem chtěla změnit svět.

V mém okolí se často objevovaly názory, že naše pomoc postrádá smysl, že pomůžeme jen několika lidem a možná ani to ne. Když prý nemůžeme pomoci všem, je lepší nepomáhat nikomu. S tím jsem však nesouhlasila.

Lidé mi často předkládali argumenty, že naše pomoc není úměrná zdravotnímu a bezpečnostnímu riziku v dané zemi. Ale já jsem byla přesvědčena, že jeden obětovaný život třeba i jen pro deset zachráněných má význam. A krom toho jsem nelétala do Keni zemřít.

Při první cestě jsem prožívala velký kulturní šok. Po návratu z Keni jsem se procházela Prahou a udivovala se nad krásou budov, které mi před dvěma měsíci připadaly zcela obyčejné. Styděla jsem se vyjít ven v neobnošeném oblečení a celý první měsíc nosila starou otrhanou bundu. V Keni jsem získala respekt ze tmy a vždy, když se v Praze setmělo, jsem spěchala domů do bezpečí.

Afrika mě změnila. Naučila mě si všímat a vážit pro nás Evropany obyčejných věcí. Jsou věci, které už mi nikdy nebudou připadat jako samozřejmost - že mám co jíst, že mám dostatek pitné vody, která mi dokonce teče z kohoutku, že žiji v bezpečné zemi, kde nemusí tříleté děti fetovat na ulici lepidlo, aby neměly hlad. První cesta do Afriky mi hodně vzala, další mi hodně daly. Ničeho nelituji, přestože jsem na této dlouhé a krásné cestě došla k názoru, že rozvojová pomoc není  v globálním měřítku pro Afriku tou správnou cestou. Ale o tom se rozepíšu až v některém z dalších článků.